title
Právě jsem se vrátil z Lán, kam naše společenstvo čtyř kamarádů vyrazilo u příležitosti státního svátku. To jaké to tam bylo se Vám všem, kteří máte zájem pokusím vylíčit na následujících několika řádcích.
Bylo pozdní mlžné ráno a psal se 28.říjen léta páně 2005, když mi v půl deváté zazvonil můj mobilní telefon s ohlášením budíčku. Vstal jsem s pomyšlením na věci které, v tento slavnostní den budou dozajista následovat, rychle učinil za dost ranní hygieně, oblékl se a co možná nejrychleji s věncem slaměných květů vyrazil směrem k hlavnímu pražskému nádraží. Zde pod tabulí odjezdů mělo naše společenstvo domluveno setkání. Přišel jsem jako první, avšak netrvalo dlouho a dorazili i moji společníci, Jan Kůs a Filip Ryant. S posledním členem naší společnosti Lukášem Škvárou bylo dohodnuto, že se přidá až náš spěšný spoj Českých drah s označením 1890 bude projíždět Kladnem, kde bydlí. Zakoupili jsme hromadnou jízdenku a jelikož se přiblížila hodina našeho odjezdu, bylo nanejvýš nutné abychom se odebrali na nástupiště, kde nás již očekávala souprava připravená vyrazit vstříc naší milované středočeské krajině, stále ještě zahalené do lehkého mlžného oparu. Dříve než se nám podařilo nastoupit byli jsme překvapeni početným hloučkem přátel Filipa Ryanta oblečených do vojenských stejnokrojů a chystajících se k odjezdu směr Beroun. Nebyl však čas zjišťovat kdo je kdo a tak se naše prozatím trojice několika hbitými skoky nalodila na vlajkovou loď mezi motorovými vlaky Českých drah. Výraz vlajková loď je zde nutno brát s plnou vážností významu tohoto slovního spojení. Okamžitě na nás dýchlo teplo luxusně vybaveného vlaku, kde vše funguje na knoflík a situaci ve vagóně je možno monitorovat pomocí sofistikovaného informačního panelu.
Jen co jsme odložili kabáty a batohy na k tomu určená místa a uvelebili se do pohodlných sedadel potažených zčásti, na dotek velice příjemnou, koženkou a zčásti plyšovou textilií, vlak se pomalu rozjel. Nejprve projel tunelem, pak se elegantně prosmýkl kolem nám důvěrně známého klimatizovaného stanu u nádraží Vyšehrad a pokračoval na levý břeh Vltavy. Po jejím břehu dojel až na Barrandov, kde překonal most nad Prokopským údolím a skalní rozsedlinou postupoval směrem k okrajovým částem města. Krajině jsme začali pozornost věnovat až za hranicemi velké Prahy, protože podzimní příroda ozařovaná skrz chuchvalce mlhy sílícím ranním sluncem vytvářela neuvěřitelně pestrobarevné mozaiky lesů, luk, polí, ale i zahrad a lidských obydlí. Lepší kulisu tomuto tak svátečnímu dni jsme si ani nemohli přát. Náš vlak náhle zpomalil, vyhlížím z okna a veliké železniční seřadiště je neklamnou známkou toho, že přijíždíme do Kladna. Za okamžik se opravdu připojil poslední člen, nikoliv však svým významem, foto dokumentarista naší výpravy Lukáš. Zbylou cestu do Stochova, který byl naší cílovou stanicí jsme si ukrátili v družném hovoru jak se na partu kamarádů sluší a patří.
Okamžitě po vystoupení z vlaku si nás Lukáš zorganizoval a udělal první skupinovou fotografii toho dne. Na nádraží nechtěl nikdo dlouho otálet, proto se vyrazilo okamžitě k zámku v Lánech, kde začínal náš oficiální program. Ačkoliv se pochodovalo ve slušném tempu a do mírného stoupání, tak dva kilometry byly pro naši skupinu jen slabou rozcvičkou. Vchod do zámku a celý zámecký park je střežen hradní stráží. Při pohledu na tyto urostlé mladé muže musí nejedno dívčí srdce zaplesat. Jeden takový nás mile uvítal a poslal do pokladny zaplatit vstupné, které je na dnešní dobu vskutku symbolické. Prohlídka parku se všemi jeho krásami nám trvala asi hodinu, během níž se naše herbáře rozrostli o skutečné unikáty. Jedním takovým unikátem je i špetka jehličí z více než stoleté vejmutovky, oblíbeného to stromu prvního našeho pana prezidenta. Park byl skvělým zážitkem jen škoda, že Plečnikova fontána nebyla v nejlepší kondici. Zámek bohužel přístupný nebyl, ale zašli jsme do přilehlého kostela. Výzdoba starých mistrů nás zbavila slov a my jen tiše v pokoře přemýšleli a rozjímali nad uměním vytvořeným s neobyčejnou pečlivostí a smyslem pro detail. Plamenné kázání, jak by se dalo očekávat, se ten den nekonalo, někteří z nás se tu však smířili s bohem.
Před odchodem se ještě každý z nás zvěčnil v pamětní knize. Pak už byl čas na hlavní bod našeho programu. Přesunuli jsme se tedy na místní hřbitov, abychom vzdali hold velikánovi našich dějin prezidentu osvoboditeli T.G.Masarykovi. Po chvíli tápání mezi ostatními hroby a rozptylovou loukou se nám podařilo objevit jeho hrob. Nejprve jsme panu prezidentovi věnovali tichou modlitbu. A konečně následoval ten okamžik kvůli, kterému naše čtveřice tuto cestu podnikala, položení věnce. Provedením tohoto čestného úkonu byl pověřen Honza, protože se celou dobu staral o věnec, aby se na místo dostal v pořádku. K plnění tak složitého, zodpovědného a důležitého úkolu jako je péče o věnec se přihlásil dobrovolně, jako k mnoha jiným závažným úkolům v minulosti. Zasloužil si to!
Objektivně je možné říci, že náš věnec patřil k největším a zároveň nejkrásnějším třem věncům. Objektivně je nutné také dodat, že na hrobě T.G.M. byly ten den položeny jen tři věnce. Stoh květin a davy poutníků se nekonaly. A tak naše třetí místo v soutěži o nejkrásnější věnec je jen slabou útěchou. Zvlášť pro Filipa ten by raději, kdyby náš věnec byl v soutěži krásy na tisícím místě. Náladu jsme si spravili při slavnostním obědě, který byl zároveň posledním bodem našeho oficiálního programu. Po vydatných porcích těch nejlepších lahůdek, mezi něž patřili třeba všemi oblíbené kaviárové toasty, následovalo několik přípitků a než jsme se nadáli byl čas vyrazit domů.
Cestou zpět se naše skupina dostala do mírné časové tísně a byla nucena zkrátit si cestu přes polnosti České zemědělské univerzity, která má v Lánech výukové středisko. Nakonec se ukázalo, že zkracovat si cestu nebylo nezbytně nutné, protože na nádraží ve Stochově jsme dorazili se značným předstihem. Tři minuty po devatenácté přijel náš vlak tentokrát již bohužel ne tak luxusní, zato s domáčtější atmosférou. Cestou domů se již nebylo možné kochat krásou vlasti, za okny vagónu totiž vládla noc temná jako smola. Zpáteční cesta utíkala mnohem rychleji, nejspíš kvůli naší čilé konverzaci. To víte byli jsme plní dojmů z právě se končícího dne. Došlo i na hodnocení a výlet si vysloužil devět bodů z deseti možných. Definitivní a velice stylovou tečkou za naší výpravou byl náš příjezd na Masarykovo nádraží, to už bohužel naše společenství mělo opět jen tři členy. Ve čtvrt na devět večer jsme se rozloučili a rozešli se do svých domovů.
Těm co se zdálo naše dobrodružství zajímavé, můžeme slíbit že v brzké době budou následovat další doufejme ještě lepší než bylo toto. Kdokoliv by měl zájem se podobných akcí nechť sleduje internet. Rádi uvítáme nové tváře v našem středu. Nashledanou na některé akci se těší Filip, Honza, Lukáš a Petr.

Petr Klouzal (*1982) je mnohaletým externistou DSG. Žije a tvoří v Praze. Již dlouhou dobu publikuje na Přírodovědné Fakultě UK zejména zápočtové práce. Je odborníkem na demografii, ekonomii, geografii, ekologii a poštovní služby. Navíc umí být velmi dobrým kamarádem, často se vyskytujícím v oblastech s kvalitní zábavou. (fr) klouzek